Rozhovor: Fumio Sugasawa, 7. dan, renshi + soutěž kdo odhalí malé překvapení v tomto článku :)
Osobně jste se znal se zakladatelem wado-ryu Hironori Otsukou. Jak na něj vzpomínáte?
„Když jsem byl na univerzitě v Meiji, první mistr byl jeho syn. Hironori Otsuka navštěvoval náš klub dvakrát měsíčně. Zakladateli wado-ryu tehdy bylo asi sedmdesát let. Mnoho lidí je přesvědčeno, že když se věnujete bojovým uměním, jste agresivní a tím, jak mluvíte nebo jak se pohybujete. On ale vypadal jako obyčejný starý muž.“
Jaký přesně byl?
„Karate v minulosti nebylo tak populární jako judo nebo kendo. Mnoho lidí v něm vidělo příliš tvrdý styl. Hironori Otsuka se tento všeobecný názor snažil změnit. Vždy usiloval o to, aby názor na karate byl jiný. Vždy chodil v obleku a kravatě. Sensei Otsuka nikdy neučil karate pro peníze, protože si myslel, že karate může zlepšit lidské životy, že může lidem pomoci.“
Wado-ryu byl první a jediný styl karate, kterému jste se v životě věnoval?
„V dětství jsem měl zájem o baseball, který byl tehdy v Japonsku velmi populární. Nejspíš v důsledku vlivu Američanů. Když jsem v roce 1969 začal studovat obchod na univerzitě v Meiji, připojil jsem se ke cvičení karate, což bylo zrovna wado-ryu, učil tam právě Hironori Otsuka a jeho syn Jiro. Ale s karate jsem se setkal už dříve a nikdy mi nebylo vzdálené. Můj starší bratr měl doma makiwaru, do které neustále bušil. Měl jsem tehdy jinou představu o tom, co je to karate. Myslel jsem si, že je jen pro těžké váhy. Pak mě překvapilo, když jsem viděl, jak cvičí karate muž, který není žádný tvrďák, ale spíše jemná osoba. Dnes můžu říct, že takový baseball je mnohem tvrdší sport než karate.“
Co Vás přivedlo do Evropy?
„Roku 1973 jsem absolvoval univerzitu a začal pracovat jako obchodník pro společnost Koga Kozai, která se zaměřovala na obchod s ocelí. Byl jsem tam čtyři roky, ale rozhodl jsem se odejít. Neměl jsem rád svého šéfa a ani on mě. Tehdy jsem pro sebe v byznysu neviděl žádnou budoucnost. Chtěl jsem učit karate. Byla možnost učit i v zahraničí, v Bruneji, anebo v jiných zemích na jihu Asie. Ale já se chtěl i zdokonalit v angličtině, a tak pro mě přicházely v úvahu jen Spojené státy anebo Británie. Jednou z možností bylo pracovat jako asistent Tatsuo Suzukiho v Anglii.“
Jaké byly Vaše začátky v Evropě?
„Do Británie jsem přijel v roce 1978, tehdy jsem měl už 4. dan. Když jsem vycestoval, měl jsem vízum jen na dva měsíce. Zapsal jsem se však na kurz angličtiny, takže jsem získal roční možnost pobytu. Tatsuo Suzuki v té době hledal třetího instruktora. V roce 1979 jsem u něj začal pracovat a zůstal až do roku 1988. Poté, co byla Suzukiho situace v Renmei nejistá, musel jsem se rozhodnout, zda zůstat, či odejít a pokračovat ve stylu starých mistrů.
Proč jste od senseie Suzukiho nakonec odešel?
„Suzuki vyvinul svůj vlastní styl, a to tak, že už nesmí používat název wado. Osm let jsem u něj asistoval, zvykl jsem si na jeho styl. Když jsem pak navštívil mistra, řekl mi, že jsem změnil styl. Bylo to poznat z mého pohybu, tak jsem učil v Británii. Hodně jsem se od Suzukiho naučil, ale nemohl jsem u něj zůstat, protože neučil to, co moji staří učitelé.
To byla doba, kdy jste se rozhodl založit Shikukai?
„Ano. Bylo to nejistá doba. Rozhodl jsem se založit vlastní organizaci Shikukai, která se připojila k Wado-Ryu karate-do Akademii (WKA) v Británii. Tu v roce 1989 založil sensei Masafumi Shiomitsu. Loni jsem však Wado akademii opustil a stal se přímým členem Renmei. Po odchodu z WKA mám více svobody na rozhodování, kdy a kde budu učit.“
Jaké byly Vaše první dojmy z Evropanů?
„Samozřejmě, prožil jsem si i svůj kulturní šok. Ten nastal hned na začátku pobytu, když jsem si chtěl otevřít bankovní účet. Z Japonska jsem byl zvyklý na velmi slušné zacházení, chovají se k Vám jako k zákazníkovi, předcházejí si Vás, abyste byl jejich zákazníkem. Když přijedete do banky, máte k ruce někoho jako Vašeho průvodce, který se o Vás stará. V Británii jsem přišel k přepážce a úřednice se mě zeptala: Co chcete? To byl skutečný šok. Nicméně, ze všeho nejvíce šokující je, když se po čase zlepšíte v cizím jazyce a začnete rozumět tomu, co o Vás říkají.“
Stýskalo se Vám po Japonsku?
„Zpočátku se mi hodně stýskalo po rodině a jídle – hlavně rybách. Ani ta rýže v Anglii není stejná jako u nás v Japonsku. Také jsem měl problém najít kamarády. Zejména ty první roky byly velmi těžké. Věřil jsem ale, že se to časem vyřeší. Zejména moji studenti mě hodně podporovali. Dnes jich mám po celé Evropě kolem 250. Nakonec jsem se rozhodl v Británii zůstat déle než tři roky, jak jsem původně plánoval. Ani po pětatřiceti letech jsem se do Japonska nevrátil. Nikdy bych na to nepomyslel, ale nyní bych byl nejšťastnější, kdybych mohl půl roku strávit v Japonsku a dalších šest měsíců být v Evropě. To by pro mě bylo ideální. Ale nemožné.“
Jak často se vracíte domů?
„Jednou, nanejvýš dvakrát ročně.“
Setkáváte se ejště se svým učitelem?
„Se senseiem Otsukou studuji každé dva roky, když mistr navštíví Evropu. Učením si udržuji standard, zlepšuji se.“
Když srovnáte Japonce a Evropany, v čem jsou při tréninku odlišní?
„Japonci využívají při útoku velmi rychlých pohybů rukou. Zatímco Evropané při boji spíše sázejí na kopy. Vždy je důležitá rychlost provedení. Je zajímavé, že když je Japonec vyšší, než je průměr, je jeho pohyb pomalejší. Naopak u Evropana nebo Afričana vůbec nevadí, pokud vyroste o pár centimetrů více.“
Čím se ještě Evropané od Japonců liší?
„Evropané umějí vše dávat najevo – emoce, názory, zatímco Japonci jsou velmi uzavření a stydliví. Bojí se i požádat o pomoc. To vede k depresím a nervovým zhroucením. Japonci se mnohem více soustřeďují na psychickou stránku, zatímco Evropané rádi trénují svaly.“
Co pro Vás osobně karate znamená?
„Když jsem začal cvičit, chtěl jsem být silný a ubránit se ostatním... Karate ale není jen o kopech nebo úderech. Důležitý je v něm i psychologický aspekt. Techniky jsou totiž jen jedna jeho součást. Je důležité být dobrým člověkem a učit se ostatní respektovat. Respekt a úcta jsou velmi důležité, lidé si nemohou dělat, co chtějí. Karate ale není magické, člověk se nemůže díky němu stát dobrým, pokud takový není. Učí se ale spolupracovat. Není možné změnit osobnost, ale někteří lidé potřebují trochu popostrčit. Karate nikdy nesmí ztratit svoji duchovní stránku, protože by to bylo jen o úderech.“
www.wadoryu.cz