VÍTÁME - MUŽE, ŽENY, CHLAPCE I DĚVČATA OD 9LET
Úterý 17,30 - 18,30 začátečníci
17,30 - 19,00 pokročilí
Čtvrtek
17,30 - 18,30 začátečníci
17,30 - 19,00 pokročilí
volné dny z důvodů prázdnin, soustředění a jiných událostí se s předstihem oznamují na trénincích
tělocvična ZŠ Norbertov
Norbertov 1, Praha 6
tram. číslo: 1,2,18 zastávka Ořechovka, 150 m nahoru směr kostel
jak k nám - mapa
ETIKA KARATE
Pro nezasvěceného je paradoxem, jak může bojové umění potlačovat agresivitu. S tímto názorem se často setkávám u rodičů nově příchozích dětí, ale po krátké době jsou překvapeni, jaký vliv může mít bojové umění na usměrnění a správný vývoj jejich potomků. Je to dáno zejména díky dodržování etiky karate. Etika ( z řečtiny - ethos - mrav) je teorie morálky, filozofická disciplína, zabývající se mravními jevy. Usiluje o vzájemné promítnutí základního stanoviska filozofického směru k základním mravním postojům a problémům lidského života, zejména o posouzení lidských úkonů z hlediska svědomí ( dobro a zlo, mravné a nemravné, čestné a nečestné, odvážné a zbabělé atd.). Protože karatista, ovládající techniku karate na určité úrovni, má v rukou zbraň, musíme se zabývat etikou podrobněji již od prvních hodin našich společných tréninků. Není možné pouze konstatovat, že " karatista nesmí být agresivní" a " musí být statečný, umírněný, obětavý " apod. Pouhé připomínání kladných mravních rysů vyspělého člověka a stereotypní odsuzování záporných rysů hlubší zájem o morálku neprobouzí, ale spíš odrazuje. Etické normy, které má karatista dodržovat, se však netýkají pouze karate a jeho použití ve skutečné situaci. Etika není ani věc, která se odkládá, když člověk odchází z tělocvičny po cvičení. Etická pravidla byla stanovena v klasických školách bojových umění v podobě jakýchsi přikázání, která byla přesně formulována a přísně dodržována. Neobsahovala zpravidla pouze vyslovené etické normy, ale byla do nich zahrnuta i nařízení týkající se stravy, pití nápojů, pohlavního života apod. Vedoucím motivem těchto pravidel byla samozřejmě střídmost a zdrženlivost. V mnohých klášterech, ve kterých se zároveň cvičilo karate, platilo též pravidlo neučit karate člověka útočného a nedobrého. Striktně se vyžadovala úcta k starším a respekt ke všemu živému. Tudíž pro každého karatistu bez výjimek platí jedno z etických pravidel- nebýt tím, kdo první zaútočí, vyprovokuje konflikt apod. Na to však nestačí pouze předsevzetí (zvláště u lidí, kteří mají k agresivitě sklon), je zde nutný systematický fyzický a mentální výcvik. Nejdůležitějším znakem etiky je, aby se všechny uvedené normy staly karatistovi vlastním přesvědčením. Pokud budou respektovány pouze proto, že si to nějaká autorita přeje (např. trenér, vychovatel, rodič), nebudou ničím jiným, nežli prázdnou literou, kterou člověk obchází, když se "nikdo nedívá". Každý karatista by měl být ochoten dát vše ze svých znalostí a dovedností i druhým. Od určitého stádia mentálního vývoje by neměl mít potřebu své kvality a znalosti před ostatními schovávat, ale naopak by měl cítit potřebu se s nimi podělit. Učit druhé neznamená ztrácet něco ze své výjimečnosti, ale znamená získávat, a to je jedno z hlavních etických pravidel karate. Každý začínající karatista se musí seznámit nejen s etikou karate, ale také s etiketou karate, které jsou v našich podmínkách nepřirozené, a občas začátečníkům dělají problémy.
Etiketa je souhrn pravidel, která stanoví, jakou formou a kdy je třeba určité věci udělat, co se nesmí dělat, kdo má koho pozdravit apod. Etiketa, kterou dnes dodržujeme, je alespoň v přibližné podobě v kontinuitě s tím, čeho se po staletí drželi mistři s žáky v obdobích, kdy ještě karate bylo životně důležitým uměním nutným pro přežití. Respektování tak dávno kodifikovaných pravidel chování není jen hrou, ale spojením se všemi, kteří karate cvičili a tato pravidla ctili. Pravidla etikety v karate nejsou určena k ponižování těch, kteří je mají dodržovat, ale mají již uvedený smysl. Důležitým prvkem etikety je pozdrav. Pozdrav v karate spočívá v úklonu, který se nazývá "rei". Úklon, tak jako všude v japonském životě, i v karate hraje důležitou roli. Pozdravit úklonem musí každý karatista při vstupu a odchodu z tělocvičny (dóžó) tak, že nohy máme u sebe a úklon směřujeme směrem dovnitř dóžó, při cvičení ve dvojicích, při hovoru s učitelem i dalším cvičencem atd.
Vždy se snažte být na tréninku včas. Úvod tréninku a rozcvička jsou stejně důležité jako ostatní části tréninku. Když přijdete pozdě, musíte si sednout do seiza na okraji dóžó a počkat, až vám učitel naznačí,abyste se připojili k tréninku.Než se ovšem k tréninku připojíte, je nutné, abyste se stranou rozcvičili. Při tréninku se zbytečně nebavte a nerozptylujte se jinými záležitostmi. Při závodech a zkouškách každý sám na sobě pozná, kolik úsilí do tréninků vkládá! Přijdou-li
dva začátečníci současně, po roce cvičení může mít jeden žlutý pás a druhý se diví, že vůbec nebyl připuštěn ke zkouškám, a je tedy stále nositelem bílého pásku.
Řada dětí má zkreslenou představu o bojovém umění, respektive o cvičení karate. Zná to jen z vyprávění, nebo převážně z "akčních" amerických filmů, které jsou nepřirozené a zavádějící. Jsou překvapeni ze zjištění, že v tělocvičně jsou si všichni rovni, ať mají hnědý či bílý pás, platí tam pravidlo, že starší a vyspělejší karatisti pomáhají slabším, jinými slovy těm, kteří nezvládají tak dobře techniky karate. Navzájem se uctívají a snaží se vytvářet jednotu. Cvičenci, kteří navštěvují tréninky už nějakou dobu, se maximálně soustřeďují na svoji osobu, na vlastní techniky, na svého soupeře a nejbližší okolí při cvičení karate. Uvědomují si totiž, že jen tak dokáží důkladně vnímat a procvičit
techniky karate. Vědí, že v případě nižší koncentrace může dojít k chybnému nácviku techniky, v horším případě pak ke zranění buď samotného cvičence, nebo jeho soupeře.
Žáci, kteří se nedokáží plně soustředit na danou techniku a snaží se svojí nepozorností rozptylovat i své okolí, jsou napomínáni a "trestáni". Zpravidla dělají kliky nebo dřepy a po ukončení trestu se ukloní. Učitel nenapomíná žáky adresně, nýbrž slovy: " kdo se nesoustředil, udělá kliky (dřepy)". Na karatistovi samotném je, jestli sám sobě i před ostatními přizná, že se plně nevěnoval cvičení. Mnohdy je i učitel překvapený, kdo všechno se k trestu přizná.